FC Tescoma Zlín

Brněnský odchovanec, syn slavného brněnského kanonýra. Na podzim 2000 zaujal v třetiligové rezervě, ale v prvním týmu se neprosadil. Hostoval v Mladé Boleslavi, v létě 2003 se vrátil do Brna. V létě 2005 odešel do Drnovic. V závěru podzimu si ho vybraly Teplice, kam také v lednu 2006 přestoupil. Po roce odešel do tureckého Denizlisporu, v létě 2007 se vrátil do Teplic. V lednu 2008 odešel na hostování do Kladna, v létě téhož roku zamířil do Zlína.

Fotbal jste měl odmalička přímo v rodině, souviselo to i s vašimi začátky?
Určitě. Ještě než jsem se naučil pořádně chodit, už jsem uměl kopat do balonu. Na tréninky mě již od pěti let vodil do přípravky děda. Bylo to samozřejmě v Brně.

Už od útlého věku jste měl předurčeno, že z Vás bude fotbalista. Vnímal jste to tak?
Asi ano. Byly to nádherné roky a moc rád na to vždy vzpomínám. Počítal jsem s tím, že fotbalu se budu věnovat, pokud vydrží zdraví, i v seniorské kategorii na plný úvazek.

Zároveň Vás po celou kategorii provázela nálepka syna slavného kanonýra. Jak jste se vyrovnával s touto skutečností?
Nebylo to vždy úplně jednoduché. Asi nejtěžší období jsem si prožil v dorostu, kdy mě lidé už tenkrát začali srovnávat s mým tátou. Tenkrát jsem na to nebyl ještě mentálně zcela připraven. Potřeboval jsem nějaký čas, abych si vše srovnal hlavě. Naplno se mi to podařilo asi až v brněnské juniorce. A třeba dnes už s tím nemám žádný problém, i když docela často na otázky podobného typu pořád narážím.

Rozebíráte spolu Vaše výkony?
Jasně. Taťka je můj velký fanoušek. Chodí na všechny naše domácí zápasy, a když mu to čas dovolí, jezdí i ven. Je dobrým rádcem, ovšem umí být i velkým kritikem.

Na jaké z dosavadních angažmá nejraději vzpomínáte?
Ze začátku to bylo pochopitelně Brno, nicméně velmi rád vzpomínám i na své působení v Teplicích, kam si mě vytáhli trenéři Mareček s Bartlem. To bylo moc příjemné období. Velkou zkušeností pro mě byl i půlrok strávený v Turecku.

Vybavíte si své nejdůležitější branky?
Asi nejkrásnější byly ty úplně první góly. Například když jsme hráli hned v úvodním kole s Brnem proti Drnovicím a já jsem zaznamenal jediný gól zápasu. Další branky jsem zase naopak Brnu vstřelil. Třeba když jsme tam hráli s Teplicemi a já jsem vyrovnával na 1:1. Zapomenout nesmím ani na náš jarní zápas ve Zlíně, kdy jsem Brnu dal obě branky našeho mužstva. Toto utkání se mi z paměti určitě nikdy nevymaže.

Jsou i Vaše další ambice spjaté se Zlínem, anebo pošilháváte ještě jednou po zahraničí?
Nikdy neříkej nikdy. Ale na druhou stranu mám v tuto chvíli jediný cíl, a tím je dotáhnout dobře rozehraný ročník do postupového konce. Moc by mě mrzelo, kdyby to nevyšlo, protože v dalších letech by to měl Zlín mnohem těžší.

Na kterého spoluhráče v útoku nejraději vzpomínáte?
Na Petra Švancaru. To je opravdu hračička. Umí balon naservírovat doslova před prázdnou bránu a v Brně se mi s ním spolupracovalo velmi dobře. Vzpomínám však i na působení v Teplicích, kde jsem hrával s Martinem Feninem nebo Edinem Džekem.

Jaký další sport na rekreační úrovni provozujete kromě fotbalu?
Mým sportem číslo dvě hned po fotbale je jednoznačně tenis. Když jsem v Brně a mám jen trochu chvíli volna, vytáčím hned telefon na někoho ze svých bývalých spoluhráčů nebo kamarádů, abych je vyzval. Jinak mi nedělá problém žádný sport, snad kromě bruslení.

Máte i nějaké mimosportovní aktivity?
Nedá se říct vyloženě, že bych vůbec žádné neměl, nicméně asi už jsem tak poznamenaný a deformovaný povoláním sportovce, že po fotbale je pro mě největší relax zase nějaký sport.

A co rodina?
V Brně mám manželku i rodinu. Moc pro mě znamenají.

Jaké jídlo máte nejraději?
Jsem dobrý strávník a sním snad úplně všechno. Nejvíc mi ale chutnají české klasiky. Třeba taková svíčková nebo vepřo, knedlo, zelo, na to se vždy těším. V sezoně zase nedám dopustit na těstoviny. A když to jde, zapiji to nějakou dobrou Plzní.