FC Tescoma Zlín

Kdy a kdo vás přivedl poprvé k fotbalu?
Byl to můj otec, který mě přivedl od babičky ze Suchova u Blatnice, kde jsem na poli skákal klukům pod nohy. Tenkrát mi bylo asi šest a u blatnických žáků jsem zůstal až do sedmé třídy, kdy jsem odešel do sportovní třídy v Uherském Hradišti.

Do samotné sportovní třídy jste se údajně dostal velmi kuriózním způsobem, co je na tom pravdy?
Něco na tom určitě bude. Do výběrového kola jsem přišel na poslední chvíli, měl jsem malé zpoždění a už na mě nevybyl žádný spoluhráč. Hrálo se totiž na malé branky ve dvojicích proti sobě. Trenéři procházeli kolem, dívali se, jak si kdo vede a na základě toho vybírali vhodně adepty. No a já jsem musel hrát sám proti dvěma klukům a vyhrál jsem. To je asi zaujalo, proto si vybrali i mě.

Tehdy asi byly položeny základy k Vaší budoucí profesionální kariéře. Kdy jste ale vážně začal uvažovat o dráze profesionálního sportovce?
Já jsem o tom nikdy neuvažoval. Už odmalička mě bavilo pracovat s míčem, postupně se zlepšovat a někam to dotáhnout. Nic jiného mě ani moc nezajímalo kromě fotbalu a o ničem jiném jsem proto ani neuvažoval.

Ve Zlíně jste od svých 17 let. Celkem rychle jste se probojoval i do mládežnických výběrů České republiky a slávu zlínského fotbalu jste šířil i v zahraničí. Byl to další impulz ve Vaší kariéře?
Asi každého kluka to povzbudí. Já jsem nebyl výjimkou. Velkou zásluhu na tom měl i Vlastík Mareček. Nebýt jeho, nevím, jestli by se kluk ze Zlína dostal do nároďáku. Mně to každopádně pomohlo, protože jsem na sobě hodně pracoval a snažil jsem se na každé takové akci ukázat v co nejlepším světle. Navíc jsem na srazech potkal borce, kteří už tenkrát byli hodně na výši. Například Petr Čech, Tomáš Hübschmann, Tomáš Jun. Pro kluka z vesnice to byla opravdu velká výzva. 

Jaké jsou Vaše další fotbalové ambice?
Nerad bych říkal, že chci se Zlínem postoupit do první ligy a hned odejít. To první ale platí v každém případě. Pak bych se tu opět rád ukázal v co nejlepším světle proti prvoligovým soupeřům a věřím, že se ještě dočkám i nějakého zahraničního angažmá. Vždy jsem tíhl k italské lize, to byl můj sen. Za AS Řím, kterému odmalička fandím, si už asi nezahraji, to je nesplnitelné, ale Itálie mě láká.

Co Vás na tréninku baví?
Práce s míčem, střelba, hra na branky a podobně. Naopak mě moc nebaví běhání bez balonu, opičí dráhy atd.

Jaký byl Váš nejkrásnější fotbalový zážitek?
Asi gól v Olomouci na jaře roku 2008. Byla to první výhra Zlína v nejvyšší soutěži na hřišti Sigmy a pro mě to byla zároveň velká satisfakce, neboť spousta Olomoučáků považovala Zlín za nějaké nazdárky, se kterými se nemusí příliš počítat. Po tomto zápase jsme se naopak mohli usmívat my. Navíc to byla parádní rána z docela velké dálky, kterou viděla spousta mých známých, kteří se přijeli na toto moravské derby podívat.

A naopak?
Asi sestup se Zlínem loni na jaře. Toho se chce každý fotbalista vyvarovat. Teď jsme ale nastartovaní k postupu a věřím, že už to nepustíme a první ligu vykopeme zpět.

Jaké jídlo máte rád?
To mě celkem zaskočilo, protože já s ním skoro všechno. Ale kdybych si mohl vybrat, tak asi vyzdvihnu pizzu a nebráním se ani hranolkům nebo steakům.

Co k pití?
Pivař sice nejsem, ale občas si dám. Spíš však upřednostním víno. Z nealko nápojů pak asi colu.

Jak relaxujete?
Třeba teď mám rozečtenou knížku s Lancem Armstrongem o tom, jak překonával různé problémy a zdravotní komplikace. To mě hodně zaujalo. Jinak mám rád procházky, anebo si s někým ze spoluhráčů zajdu na kafíčko. To je pro mě ideální relax.

Nějakého domácího mazlíčka máte?
Chtěl bych psa. Momentálně ale ne, protože bydlím v garsonce, takže by byl asi chudák. Ale do budoucna by mě lákalo něco většího, třeba taková Brazilská fila.