FC Tescoma Zlín

Kdo Vás poprvé přivedl k fotbalu?
Ještě v Táboře mě poprvé k fotbalu přivedl táta. Ale na rovinu musím říct, že mě to příliš nebavilo, tak jsem šel hrát tenis. Rodiče mi to ovšem potom zatrhli s tím, že tenisové kurty jsou příliš daleko, zatímco fotbalové hřiště jsme měli kousek za sídlištěm. Já jsem sice ještě mezitím přihlásil ve škole na střílení ze vzduchovky, ale toho jsem musel ze stejných důvodů také nechat.

Přitom se o Vás říká, že jste měl spíš hokejové choutky, bylo to tak?
Já jsem chtěl moc a moc hrát hokej. Jeden kamarád, jehož táta dělal trenéra, mě pořád lákal mezi hokejisty a tento sport bavil i mě samotného. Ale hokej byl už tenkrát hodně o penězích a rodiče prostě neměli na to, aby mi mohli koupit hokejovou výstroj, platit led a další věci s tím související. I to byl jeden z důvodů, proč jsem nakonec definitivně zůstal u fotbalu.

Kdy jste začal věřit, že byste se mohl sportem i uživit?
Asi tři měsíce po příchodu do Českých Budějovic. Ve čtrnácti nebo v patnácti jsem dostal první smlouvu a ve mně zavládlo nadšení, že dokážu vydělat nějaké peníze. Tenkrát jsem dostával dva tisíce korun a z toho jsem si zaplatil internát, obědy ve škole a ještě mi zbyly i nějaké peníze na život v Budějovicích.

Na kterého trenéra z mládežnických kategorií vzpomínáte nejraději?
V Budějovicích to byl jednoznačně trenér Vlček. Od dob, co odešel, tak Budějovice pro ligu nevychovaly snad žádného mladého hráče ze své líhně. Pan Vlček přitom poslal do ligy Kladrubského, Latku, Lengyela, Lafatu, Pecku a mnoho dalších. Navíc mi tento trenér hodně pomohl i po lidské stránce. Dodnes jsme v kontaktu a já na něj nikdy nedám dopustit.

Vzpomenete si ještě na svůj premiérový start v první lize?
Jasně. To bylo na jaře roku 1998. Hráli jsme tenkrát v Opavě a já jsem šel na hřiště jako střídající hráč. Hned po pár vteřinách jsem měl na hlavě gól, bohužel z toho nic nebylo. Nakonec jsme remizovali 1:1.

A vzpomenete si i na svůj první gól?
To bylo v Plzni proti brankáři Vosikovi, a to jsem tenkrát vyrovnával na průběžných 1:1. Nakonec jsme prohráli 1:4 a asi dva dny po zápase vypukla velká aféra kolem toho, že vedení dva nebo tři hráče vyhodilo kvůli tomu, že zápas vypustili. Mně teprve pak došlo, proč jsem byl jediný, kdo se radoval ze vstřelené branky.

Měl jste nějaký fotbalový vzor?
Když jsem byl mladý, hodně se mi líbil Lothar Matthäus. To byl vždy můj vzor.A ještě jedno jméno musím vzpomenout. V roce 2000 jsem přišel do Slavia a každý trénink jsem sledoval Pavla Horvátha. Bylo úžasné, co vše on dokázal. Dodnes je to na naší ligu velmi nadstandardní fotbalista. Navíc to byl skvělý parťák, seděl mi i lidsky a snažil jsem se od něj hodně obkoukat.

Jaký byl Vás nejsilnější fotbalový zážitek?
Účast na olympiádě v Sydney v roce 2000, kde proti nám v zápase s Kamerunem hrál i Samuel Eto'o. Další velkou akcí pak byl turnaj v Číně, na který jsem se s reprezentační jedenadvacítkou rovněž podíval. Samozřejmě mě potěšilo, když jsme třeba vyhráli na Slavii a mně se podařilo dát gól, ale to byly spíš momentální zážitky.

Kdy vás naopak fotbal nejvíc frustroval?
Ono je to asi vždy spojené se sestupem. Takže určitě pád s Viktorií Žižkov. Ještě předtím jsem byl hodně zklamaný taky ve Slovácku. Lidé, kteří mi tam něco slíbili, za týden úplně otočili. Věděl jsem, že jsem udělal chybu, ale nedalo se na tom nic změnit. Bylo frustrující nemít tři měsíce výplatu, mít v tabulce čtyři body a scházet se v kabině. Ale člověk se pořád učí a ne vždy jde to všechno lehce a podle našich představ. To k životu prostě patří.

A jiné zájmy?
Pokud nedělám fotbal nebo se nevěnuji své další práci, trávím čas především s dětmi a se svou rodinou. Jiná záliba neexistuje. Když jdeme do kina, jdeme s dětmi na dětský film, když se díváme na DVD, opět se díváme s dětmi, když jdeme ven, vezmeme děti na kolo, když jdeme hrát golf, jdeme hrát s dětmi na Hlubokou a podobně. Sám pro sebe žádný čas nepotřebuji. Pro mě jsou relax oni.